Jarní výstava
Přichází jaro a příroda se probouzí. V metaforách spánku a probuzení, stejně jako v „příchodu“ ročního období se zrcadlí prastaré lidské představy o přírodních procesech. Jakkoli je považujeme za výstižné, protože odpovídají pozorovatelným každoročnímu počátků bujení a rození, v použitém slovníku rozpoznáváme ukrytou postavu člověka, našich lidským zkušeností se spánkem, probouzením atd. Antropomorfizace přírodních dějů pochopitelně problematizuje reflexi živého světa nárazem do limitů lidské představivosti. Na druhou stranu nás ale stejná metaforika drží v tomto světě coby jeho aktéry a nedovoluje nám odstřihnout se nůžkami technologické civilizace od našich živočišných kořenů. Ostatně nejde to ani jinak. Nejméně polovina z čtenářstva tohoto textu touto dobou trpí tzv. jarní únavou, která je způsobena adaptací organismu na změnu ročního období, hormonálními změnami, nedostatkem vitamínů a častými výkyvy venkovních teplot. Jarní měsíce jsou neblaze známé i nejvyšší počtem sebevražd. Patrně nám na jaře něco dochází.
Společná „Jarní výstava“ Jana Kostohryze, Matouše Lipuse a Filipa Nádvorníka vznikla jako dialog tří autorsky vyprofilovaných osobností, kteří z vlastních perspektiv nahlížejí vazby mezi člověkem a přírodou. Pozornost přitom věnují právě lidským aktérům. V uměnovědném jazyce bychom tak jejich díla označili za „figurativní“. A to i když na výstavě vedle lidských postav narážíme na sochy konví nebo přenosek. Vždyť i v jejich ergonomii je otištěno lidské tělo.
Odlitky těchto funkčních předmětů patří mezi prezentovaná díla Matouše Lipuse. Ten již řadu let pravidelně přebíhá hranice mezi sochařstvím a zahradnictvím, aby vždy kus jednoho vtáhl do druhého. Od roku 2017 buduje permakulturní zahradu okolo velkého sochařského ateliéru Kafkárny v pražské Ořechovce a patří k týmu zdejšího Centra pro ekologii a umění UMPRUM. Jeho sochařské práce na „Jarní výstavě“ se vztahují k problematice (pěstitelské) péče jako k ohleduplnému přístupu, kterým lze dosahovat produktivní rovnováhy mezi potřebami všech stran. V průběhu výstavy zde také nějaké sazenice vyklíčí. K sochařské disciplíně se zároveň Lipus obrací s mírně poťouchlým úsměvem na tváří. Humor má však zejména posílit celkový obraz potenciálu pozitivní změny, která se děje i malými akty, než (určitě) jednou nahradí staré exploatační paradigma.
Pro malíře Filipa Nádvorníka, který se svými malbami z principu vztahuje k vlastní farmářské práci, je rovněž důležité vnímat hospodaření jako komplexní udržitelnou praxi. Ve svých na první pohled neotesaně malovaných obrazech se ovšem soustředí především na každodenní rutiny a peripetie soukromého zemědělce - hledání vody, sázení tuřínu, protržené oplocení výběhu nebo zabijačku. Alterego kovboje-pionýra coby „hrdiny“ Nádvorníkových obrazů přitom vyplynulo z (pořád ještě) nedávné historie osidlování vylidněných příhraničních oblastí Jesenicka - a pro Nádvorníka je způsobem, jak svůj osobní příběh nahlížet v širším dějinném kontextu obhospodařování krajiny.
Také k tvorbě Jana Kostohryze dlouhodobě patří přítomnost lidského elementu. Jak jsme v jeho případě již zvyklí, tak i v jeho dvou nových, rozměrných malířských krajinách se objevují mladí lidé ve chvílích zdánlivě bezstarostné idyly. Dvojice, které si ve volném čase vyšly do lesa, se ovšem tentokrát procházejí po holinách, mezi pahýly stromů zničených kůrovcem a vytěženou kulatinou. Zbaštěný a skácený les je zde detailem klimatické katastrofy, která se nevytrácí, ani když zrovna lidstvo žízní po arabské ropě. Stejně jako Nádvorník s Lipusem rád čerpá z výtvarné historie a tak v největším plátně parafrázuje monumentální obraz „The Menin Road“ britského malíře Paul Nashe. Ten na něm záhy po skončení 1. světové války zobrazil rozvrácenou krajinu evropského bojiště. Na jazyk se dere povzdech, že v Kostohryzově případě katastrofa u konce nebere. Hlubokou melancholii uprostřed slunného dne tak Kostohryz alespoň zčásti dorovnává sérií ornamentálních kreseb, v nichž se modernismus a folklórní výtvarný projev plně poddávají bezmála lyrickým půvabům lesních porostů, květin a motýlů.
Text / Jiří Ptáček