Jolana Škachová, Jitka Petrášová

Letní srpnová výstava ve Spot Gallery představuje výběr z děl dvou čerstvých

absolventek pražské Akademie výtvarných umění – Jitky Petrášové (1981) a Jolany Škachové (1998). Diplomové práce zpravidla bývají momentem bilancování nad dosavadním studiem a významným zlomem jak v tvorbě, tak v životě vůbec. Rozhraní ukončené školy a počínající praxe oddělují „poslední prázdniny“, období zrychlené osobnostní transformace, v níž probíhá mnoho souběžných rozporuplných dějů probouzejících rychlé sledy melancholických stavů a neodbytných příslibů, proměny, v níž zaniká sladké bezčasí. Jeden horizont se uzavírá, aby se otevřel ten další. Bilancování je patrné i ze samotných námětů a tematizací, které se objevují v obrazech a kresbách obou autorek. Práce Jitky Petrášové a Jolany Škachové jsou v mnohém rozdílné. Živelně vitální pestré malby vedle tlumených kresebných, časově vrstevných obrazů. Introspektivní sondy do rodové minulosti vedle průzkumů mnohoznačného rozhraní mezi statickou předmětností a dynamickým prožíváním časoprostoru.

Zatímco Jitce Petrášové se svět jeví jako okouzlující, exotická zahrada, v níž lze však narazit na stinné kouty plné absurdních deformací, groteskních anomálií a jedovaté vegetace, které zneklidňují jas mysli, noří se Jolana Škachová, plna soustředění, do meziprostoru vidění a vnímání, které zúročuje v nově nalézaném snovém tvarosloví. U Petrášové je „zahrada“ metaforou rodinné i společenské pospolitosti, v níž se převrstvují stopy a otisky předcházejících generací spojených s konkrétními místy a časy. Škachová zase spatřuje ekvivalent „domova“ ve své vyjevující se imaginaci (podobně jako německý židovský filosof Theodor W. Adorno nacházel svůj „domov“ v psaní a jazyce). Jitka Petrášová má dar bezprostřednosti, s níž reaguje na vnitřní a vnější podněty. Jejím klíčovým výrazovým prostředkem je gesto a barva. Ze shluku dění a roviny nerozlišitelnosti se před našima očima vylupují postavy, zvířata, květiny, prostředí či místa, která reprezentují symbolickou rovinu autorčiny osobní mytologie. Svět se tu zdá být na první pohled až bláznivě veselý, druhý pohled však detekuje důmyslné všudypřítomné mimikry spojené se sociálním maskováním a komunikačními strategiemi. Banalita je tu přetavována v rozporuplné, dráždivé etudy reflektující především plnost lidské existence uprostřed nekonečného jevového bohatství a rozmanitosti. Život je slavnost uplývajícího času, v němž se hromadí konstrukce lidských představ, snů, tužeb, ale i momenty zklamání a bolesti, které tyto zdánlivě pevné konstrukce podlamují. Barva je tu ironickým úsměvem, který v distančním odstupu přitakává stavu věcí a sdílí je s divákem.

Jolana Škachová zmiňuje v souvislosti se svou tvorbou metodu „řízené intuice“. Právě touto cestou odhaluje skryté paradoxy našeho vnímání, které se tříští mezi přesné detaily a nezachytitelné, mizející celky. Prostřednictvím pomalého kresebného ohledávání věcnosti dochází k evokaci a explikaci vědomých i podprahových vztahů mezi viděným a prožitým, pro které autorka nachází jinotajné, fantaskní tvarosloví plné významových i výrazových posunů. S ním nalézá také meditativní meziprostor, v němž, jako v laboratoři, sleduje proces emancipace věcnosti od její predikované užitnosti (z hlediska funkce) a banality (z hlediska percepce). Proces pomalého ohledávání vztahových principů a vrtstvení lazurních pastelkových ploch v čase analogicky připomíná literární postupy Milana Kundery, které komunikují tísně, komplikace a úzkosti na první pohled banálních a přehledných situací. Svět se zdá být pod povrchem pseudokonkrétního (Karel Kosík) svádivě magický, lákavě okouzlující a ve své zdánlivé jednoduchosti – paradoxně – až příliš děsivý.

Petr Vaňous, kurátor výstavy